svobodavyznani.cz

Náboženství a právo. Církve v demokratickém právním státě.

Ideologická neutralita státu a postavení církví v České republice

Přidal Kateřina Šimáčková 25. 4. 2008

Úvaha vychází z komentáře jedné z vět nálezu Ústavního soudu ČR ve věci církevního zákona: „Česká republika je založena na principu laického státu.“ Autorka upozorňuje na to, že ateismus není absencí ideologií, ale je jedním z ideologických pohledů na svět, který je pravděpodobně v České republice většinový. Základní legitimizační strategií moderní společnosti je reflexe plurality politického společenství, která nemá stanovit vítěze a poražené v rámci politické diskuse, nýbrž naopak posilovat a vést k rozpoznávání mnohosti hlasů. Opomenutí křesťanských tradic v evropském myšlení je popřením pluralitní otevřené debaty. Prvním impulsem, abych začala přemýšlet o problému ideologické neutrality českého státu, byla věta jednoho z nálezů Ústavního soudu ČR :„Česká republika je založena na principu laického státu.“, dále mne k této problematice přivádí i snahy definovat, co je to vlastně vyvážené či objektivní zpravodajství v médiích. Poslední dobou mám také velkou obavu o svobodu slova cenzurovanou politickou korektností a vkusem většiny.

S ohledem na politickou korektnost už máme strach o někom říct, že je krásná žena, muslim, cikán nebo hluchý. Měla jsem vždycky pocit, že jsme se ve škole demokracie učili, že hodnotové soudy a hodnocení nejsou nijak postižitelné a že tedy v demokracii se za slova „Císař pán je vůl“ ve vězení ocitnout nemůžeme.
 
Politická korektnost a kejhání potrefených hus nás čím dále tím více vede k tomu, že vůbec nehovoříme o některých problematických věcech, protože to není bezpečné. V zemi, kde je velká ostuda z toho, že se premiér usměje cigánskému vtipu, ale v kuloárech sněmovny se všichni smějí sexistickým a rasistickým vtipům nejhrubšího zrna, je pokrytectví typickou formou přístupu k veřejné diskusi.
 
Jedna z nejsvobodněji diskutovaných institucí jsou vlastně v Evropě její křesťanské církve. Ty jsou zvyklé na to, že už od počátku novověku se skoro každý významný intelektuál otřel o jejich hodnoty a svátosti. Nedávno jsem dokonce jedné ze svých kamarádek radila, aby dala své dítě na biskupské gymnázium, protože je v našem městě považuji za nejliberálnější a nejvstřícnější k jinakosti.
 
Církve a náboženství jsou právě nyní pro naši společnost důležité, protože jsou nositeli tradičních hodnot a poměrně přísných normativních kategorií. Naše doba je určitě dobou hodnotové entropie a povrchnosti. Každý právník si je vědom toho, že právní normy mohou fungovat pouze tehdy, pokud jsou doplněny jinými normativními systémy. Právo může ubránit společnost před nepočetnými excesy z pravidel, nemůže dlouhodobě a ve velkém zakotvit pravidla, která nejsou primárně sankcionována veřejným míněním či výčitkami svědomí. V době vysoké latence určitých typů kriminality či porušování standardních morálních zásad buďme rádi, že si někteří z nás myslí, že když budou dělat špatnosti, tak přijdou do pekla a že boží mlýny melou ….
 
 
Ústava a Ústavní soud o náboženství
 
Nejlepší popis ústavní úpravy postavení náboženství v naší ústavě najdeme asi v nálezu Ústavního soudu ČR ve věci zrušení některých ustanovení zákona č. 3/2002 Sb. , o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností Pl. ÚS 6/02, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 4/2003 Sb.:
 
„Česká republika je založena na principu laického státu. Podle čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") je totiž stát založen na demokratických hodnotách a "nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání." Je zřejmé, že Česká republika musí akceptovat a tolerovat náboženský pluralismus, tzn. především nesmí diskriminovat či naopak bezdůvodně zvýhodňovat některý z náboženských směrů. Z citovaného článku vyplývá, že stát musí být oddělen od konkrétních náboženských vyznání.
 
Zásada náboženského pluralismu a tolerance je dále provedena v čl. 15 odst. 1 a v čl. 16 Listiny . Čl. 15 odst. 1 Listiny stanoví, že svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena a že každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání. Podle čl. 16 Listiny každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu (odst. 1). Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech (odst. 2). Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých (odst. 4). Jak již Ústavní soud vyslovil v minulosti, na rozdíl od svobody svědomí a náboženského vyznání, u níž Listina výslovně nestanoví žádné podmínky pro její omezení, lze svobodu výkonu náboženství nebo víry omezit zákonem z uvedených důvodů. Jde zde však přitom o možnost omezení výkonu těchto práv, nikoliv jejich úpravu státem (usnesení z 8.10.1998 sp. zn. IV. ÚS 171/97, Ústavní soud : Sbírka nálezů a usnesení, sv. 12, str. 457 a násl.).
 
Z toho je zřejmé, že náboženskou svobodu lze zásadně vymezit především jako forum internum ( čl. 15 odst. 1 Listiny ), tzn. jako svobodu každého vyznávat určité náboženství a víru, do níž není možno ze strany třetích osob a zejména veřejné moci zasahovat. Jde o tzv. status negativus, resp. libertatis (G. Jellinek), charakteristického vymezením svobodného prostoru jedince, do něhož veřejná moc nemůže vstupovat. Zároveň však je zřejmé, že omezení náboženské svobody na forum internum je nepostačující, neboť již pojmovým znakem náboženské svobody je právo každého projevovat svoje náboženské vyznání navenek, přirozeně při respektování omezujících kautel stanovených v čl. 16 odst. 4 Listiny .
 
Z toho, co bylo uvedeno, rovněž přímo vyplývá zásada autonomie církví a náboženských společností spočívající především v tom, že stát do činnosti církví a náboženských společností nesmí zasahovat a pokud se aktivita církví omezí na vnitřní záležitosti (zejména na organizační členění), není principiálně možno tato opatření přezkoumávat před státními soudy.
 
Ústavní soud konstatuje, že náboženská svoboda není zaručena pouze na úrovni vnitrostátního práva (tedy především citovaných ustanovení Listiny ), nýbrž je rovněž předmětem ochrany mezinárodněprávní (např. čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ). V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že Česká republika je podle čl. 1 odst. 1 Ústavy demokratickým právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Z uvedeného principu především vyplývá, že Ústavní soud musí vycházet z té vnitrostátní či mezinárodněprávní úpravy, která poskytuje vyšší standard ochrany základních práv a svobod. Jestliže v daném případě zaručuje vnitrostátní úprava obsažená v Listině vyšší ochranu práv než jak je upravují uvedená ustanovení mezinárodních smluv, již z tohoto důvodu musí být aplikována přednostně.“ [1]
 
Naše Listina základních práv a svobod stejně jako ústavy dalších významných demokratických zemí církev a náboženství zařadily mezi instituty jako rodina, politická strana, vzdělání – tedy instituty, instituce, o nichž předpokládáme, že jsou pro fungování naší společnosti z různých důvodů užitečné, a proto je třeba jejich existenci chránit a podporovat.
 
Není možno chránit svobodu vyznání, aniž by se chránila svoboda a autonomie organizací, které o náboženské vyznání pečují (tedy církví a náboženských společností). Postavením církví a náboženských společností se zabývá poměrně rozsáhle např. německá lidskoprávní teorie, potřeba chránit církve a náboženské společnosti vyplývá i z jejich společenské role, církve a jejich instituce plní řadu společenských úkolů, které jsou ve svých důsledcích nezadatelné a nenahraditelné z hlediska státu a společnosti.[2]
 
K tomuto problému se vyjadřuje i disentní odůvodnění citovaného rozhodnutí Pl. ÚS 6/02: „Kulturní vývoj Evropy a jemu korespondující vývoj demokratického ústavněprávního myšlení v důsledku laicizace státu neznamená opuštění historické hodnotové tradice, v tom rámci i tradic náboženských. Znamená ale, že tyto institucionálně již neexistují paralelně vedle, resp. vně demokraticky legitimované veřejné moci, nýbrž uvnitř celého, ústavně vymezeného a garantovaného systému hodnot.“
 
Podle Gerharda Robberse, editora knihy Stát a církev v zemích EU se zdá, „že i přes všechny odlišnosti systémů zde existuje určitý druh konvergence. V některých zemích se postupně odstraňují historicky dochované proticírkevní a antiklerikální afekty a jejich právní důsledky. Náboženským společnostem je vytvářen prostor pro jejich působení a mají zajištěnou stále větší svobodu. Náboženství je hodnoceno jako podstatná součást společenského života a stát také vytváří předpoklady pro plnění náboženských potřeb. Často k tomu dochází širokým pojetím významu základních lidských práv, podle něhož spadá pod péči společnosti rovněž vytváření předpokladů základních práv, která již nejsou vnímána pouze jako obrana proti zásahům státu. A konečně je obecně uznáváno, že náboženské společnosti nesmějí být vylučovány ze systému rozsáhlé podpory společenských aktivit, čímž by docházelo k jejich diskriminaci.“ [3] Evropský vývoj tedy směřuje ke stále větší podpoře rozmanitosti a činnosti církví, nikoli k přísnější reglementaci a k omezování. Princip subsidiarity ponechává každému z členů Evropské unie samostatnost a zvláštní způsob regulace, tento princip dokonce v sobě obsahuje i úctu k nestátním normativním systémům, tedy i ke kanonickému právu a náboženským normativním systémům.
 
 
Ateismus a vědecký světový názor
 
Znovu se tedy musím vrátit k tvrzení, že Česká republika je laický stát. Co tím bylo myšleno a proč? Ze slovníků cizích slov vyplývá, že laický je neodborný, světský, necírkevní a laik je osobou světskou. Náš stát je ale státem laiků i duchovních, nebo ne?[4]
 
V návaznosti na tvrzení o laickém státu je třeba zdůraznit, že ateismus a laicismus není totéž. Ateismus není absence ideologií, ale je jednou z ideologií. Ateismus je stejně jako náboženství víra – zatím jsme nedokázali že Bůh a duše je, ale také jsme nedokázali, že Bůh a duše není. A v České republice je ateismus převládající ideologií; vládnoucí ideologie je vždy nebezpečnější než ideologie menšiny.
 
Nedovolme si soudit, oč přesvědčivější či průkaznější je tvrzení, že jsou neutrony a velký třesk, než tvrzení, že jsou andělé. Nechápu, oč přesnější a pravdivější je výraz dostal infarkt, než výraz měl tolik starostí a bolestí, že mu z toho puklo srdce.
 
 
Pluralita jako hlavní podmínka demokracie
 
Jiří Přibáň ve svých úvahách o legitimitě naší společnosti dospívá k závěru, že je to právě pluralitní diskuse, která je pro tyto úvahy nejzásadnější: „Nejdůležitějším zdrojem legitimity současných liberálně demokratických společností, založených na principu právního státu, se paradoxně stala pluralita legitimizačních strategií a následných fikcí, jejichž cílem je vždy dosažení obecné platnosti, nicméně které v tomto procesu zobecnitelnosti partikulárního nikdy nemohou zcela uspět…. Namísto konsensu přichází konverzace, … v konverzaci jde v každém okamžiku o reflexi zásadní plurality politického společenství, která nemá stanovit vítěze a poražené v rámci politické diskuse, nýbrž naopak posilovat a vést k rozpoznávání mnohosti hlasů …“[5]
 
I proto je třeba se bát zavádění jakési politické korektnosti omezující svobodnou diskusi – demokratické hodnoty musí být vystaveny permanentnímu zpochybňování, aby v procesu jejich odůvodňování a ospravedlňování mohly být permanentně hájeny. Otevřené diskusi by neměla zabránit ani intelektuální rezignace upozorňující na vyprázdněnost jazyka.
 
Věřící jsou dle sčítání lidí z roku 2001 v České republice menšinou. [6] Pro ochranu plurality je zásadní chránit právě menšiny a jejich názory. Demokracie není tyranií většiny a naše ústava stejným akcentem zdůrazňuje jak vládu většiny, tak i ochranu menšin. V pluralitní diskusi většinový názor zazní vždy, menšinový názor potřebuje pečlivější ochranu a podporu. Žijeme v době, kdy masová média i politici vycházejí z výzkumů veřejného mínění a peoplemetrů a své názory přizpůsobují názoru většinovému, o to větší nebezpečí tyranie většiny a jejího názoru hrozí.
 
Často citovaný výrok Roberta Michelse zní: „Jsou lidé, kteří, jmenovitě ve věcech politických a náboženských, nemohou vyslyšet odlišný názor, aniž by se jim rozbušilo srdce. Ty nechte na pokoji. S těmi nelze počítat, protože bušení srdce vylučuje myšlenkovou práci.“[7]
 
Halík upozorňuje, že v Čechách je „nemálo těch, kteří při jakékoliv zmínce o duchovních věcech dostávají záchvaty zuřivé nenávisti“, tuto skutečnost odůvodňuje „směskou komunistické propagandy a toho, co média píší o církvích“ [8] . Nenávistný tón v tomto diskursu mohla některými kroky spoluzavinit i církev, ale hlavní příčinu bych hledala v tom, že se čeští občané brání své duchovní sebereflexi a nesou jakousi zvláštní hrdost na svůj materialismus, konzumerismus, křupanství a plebejskost.
 
Souhlasím s Jiřím Přibáněm i v tom, že v moderní Evropě se postupně ustálily dvě odlišné ústavní a politické tradice: Kantův univerzalistický republikanismus, podle kterého se nejprve racionálně zkonstruuje obecný politický model, na jehož základě teprve vznikne svobodná a demokratická společnost a praktická filosofie Davida Huma, která chápe každý ústavní model jako výsledek reálného politického života a existujících mravů. Každá budoucí evropská ústavnost musí být založena jako zvláštní síť, v níž se budou obě tyto tradice vzájemně doplňovat.[9]
 
 
Bůh a ústava ?
 
Problematikou místa náboženství v našem životě, právu a politice jsme se nedávno zabývali nejen v Čechách v souvislosti s církevním zákonem a smlouvou se Svatým stolcem, ale i v Evropě při debatě evropského Konventu o obsahu evropské ústavy. Má být v evropské ústavě zmínka o bohu a jak přesně má být definován ?
 
Státy se udržují těmi myšlenkami, které stály u jejich zrodu. Zatím to vypadá tak, že pokud by Evropská unie byla státem, pak její hlavní ideou byl ekonomický růst a prosperita, pro ty uvědomělejší trvale udržitelný růst.
 
Co přineslo křesťansko-židovské náboženství Evropě ? Negativ jsme si dobře vědomi – náboženské války, pálení některých knih, odsuzování čarodějnic. Pozitiva určitě oceňujeme v oblasti umění a kultury – chrámy, obrazy, knihy, hudbu inspirované Bohem a náboženstvím považujeme za kulturní dědictví Evropy.
 
Křesťanská náboženství v oblasti lidských práv individualizuje člověka, zdůrazňuje soucit s utrpením, altruismus. Do úvah věřícího přináší sebereflexi jeho činů a myšlenek a nadhled nad potížemi i radostmi života, pomáhá mu v nejtěžších chvílích jeho života.
 
O významu pevného normativního systému pro vývoj společnosti jsem se zmiňovala již dříve.
 
Podle Adama Smithe náboženství posiluje přirozený smysl pro povinnost .. lidé věřili, že bohové odmění lidskost a milosrdenství a oplatí věrolomnost a bezpráví[10]
 
„Příroda nás učí doufat a náboženství nás … opravňuje očekávat, že bezpráví bude potrestáno dokonce i v příštím životě … V každém náboženství .. existoval tartar stejně jako elysium – místo určené pro potrestání hříšníků, stejně jako místo určené pro odměnu spravedlivých.“[11]
 
Snahu kodifikovat ústavu Evropy bez zmínky o křesťanství asi nejpřesněji vystihl spisovatel Ludvík Vaculík v jedné ze senátních debat o Evropské ústavě:
 
„Evropa a křesťanství, to se nedá dát od sebe oddělit. Křesťanství utvořilo Evropu, křesťanství humanizovalo člověka. A Evropa se přizná ke své dobré vůli a úmyslům humanizovat svět, a tím vlastně na zapřenou bude realizovat křesťanství? To se mi nezdá.“[12]
 
I církve by však měly provést náležitou sebereflexi a uvědomit si, že si důstojnou roli křesťanství v evropském myšlení současnosti musí zasloužit. Štampach upozornil na toto:
 
„Společně katolíci římští i nezávislí, katolíci i nekatolíci, křesťané i nekřesťané, věřící i jinak věřící a prý nevěřící vstoupíme do dalšího tisíciletí ve vzájemném respektu a s ochotou spolupracovat, pokud budou všichni zúčastnění harmonicky spojovat slova a činy a pokud budou jednat opravdu transparentně. Jinak bychom si na sebereflexi a na dialog jen hráli. Roli duchovní, mravní a kulturní autority nikdo nemá navždy.“[13]
 
Křesťanské církve na své pozici morálního arbitra rovněž musí pracovat, aby jí nakonec nezbyla jen majetková a sexuální agenda v době, kdy severoatlantická civilizace vyzdvihuje neomezený Růst, uzavření ve svém bezpečném sobectví, děti v třetím světě umírají hlady a nemocemi, příroda přestává existovat.
 
O autorce:
JUDr. Kateřina Šimáčková je advokátka a vyučující na právnické fakultě v Brně v kurzech ústavního práva, politologie, státovědy a mediálního práva. V advokacii se zabývá zejména ústavními žalobami, tedy návrhy na zrušení zákonů a ústavními stížnostmi, a některými oblastmi správního, finančního a soukromého práva. Publikuje o některých tématech z oblasti politologie, ústavního práva, lidských práv.
 
Problematikou vztahu církve a státu se zabývala zejména v souvislosti s návrhy na zrušení částí církevního zákona pro jejich protiústavnost a rozhodnutí ministra kultury o zrušení Náboženské matice, dále ve věci evidence církevních právnických osob.

[1] Pl ÚS 6/02, č. 4/2003 Sb.
[2] podrobně např. Sachs, Verfassungsrecht II – Grundrechte, Springer, 2000, str. 276 nebo nález německého Spolkového ústavního soudu BVerfGE 70/138).
[3] Gerhard Robbers: Stát a církev v Evropském společenství in Stát a církev v zemích EU, Gerhard Robbers (ed.), Academia 2002, str. 357 a násl.
[4] A to pomíjím, že v církevní terminologii slovo laik má zase úplně jiný význam.
[5] Přibáň, J.: Disidenti práva, SLON, Praha 2001 str. 15
[7] Robert Michels, citováno z Holländer, P., Základy všeobecné státovědy, Všehrd, Praha 1995, s. 9
[8] Tomáš Halík v článku Iwashita, D. Šulc, F., Náš kříž s křížem, Lidové noviny, příloha Orientace, sobota 16.9.2006, str. II
[9] Přibáň, J.: Disidenti práva, SLON, Praha 2001, , s. 176
[10] Smith, A.: Teorie mravních citů, Liberální institut, Praha 2005, str.166, 172
[11] Smith, A.: Teorie mravních citů, Liberální institut, Praha 2005, str.99
[12] Ludvík Vaculík v debatě Senátu ČR na téma Veřejné slyšení Výboru pro evropskou integraci na téma„Evropa jako hodnotové společenství“ 4. června 2003 http://www.senat.cz/cgi-bin/sqw1250.cgi/new/sqw/orig.sqw?K=KONPRIS&CID=109
[13] Štampach, I.O., Dům ze skla ?, Týden 29/2000, str. 80
 

Napište komentář

XHTML: Můžete využít těchto tagů: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>