svobodavyznani.cz

Náboženství a právo. Církve v demokratickém právním státě.

Hospodářské zabezpečení církví v Německu a Rakousku

Přidal Petr Jäger 28. 4. 2008

V evropských zemích existuje řada nejrůznějších modelů vztahu státu a církve. Značnou variabilitu národních právních úprav postavení církví ve státě lze přisoudit rozdílným historickým zkušenostem a různým funkcím, které církve ve veřejném životě státu plní. Pro zjednodušení uveďme 3 základní modely: a) státní církev, kdy stát zajišťuje určité církvi výsadní postavení a zároveň si ponechává část vlivu na její chod, b) absolutní odluka církve od státu, kdy stát žádnou aktivitu církví přímo nepodporuje a c) model kooperace, kdy stát odpovídajícím způsobem podporuje činnost církví s ohledem na přínos pro celou společnost na bázi spolupráce.

První z uvedených modelů vykazuje úzké provázání církve se státem (přinejmenším ve formálním slova smyslu). Vyvinul se v různých částech Evropy na základě konkrétních historických podmínek. Současným obecným trendem je provázanost „trůnu a oltáře“ formalizovat, tedy v podstatě minimalizovat státní zásahy do církevní správy, byť při ponechání zákonné a ústavní právní úpravy. Setkáváme se s ním ve Skandinávii (Evangelická luterská církev ve Finsku, Švédská luterská církev, Evangelicko-luterská církev v Dánsku), v Anglii (Anglikánská církev jejíž hlavou je královna) či v Řecku (autokefální Pravoslavná (ortodoxní) církev).

Druhý, odlukový model, zdůrazňuje maximální neutralitu státu, kde není žádná z církví státní ani státem uznanou. Církve mají minimum nebo vůbec žádná veřejnoprávní oprávnění a stát je podporuje pouze nepřímo.

Posledním modelem, kde hledat některé užitečné myšlenky i pro vybudování pevného základu vztahu státu a církví v České republice, je vzájemná spolupráce, kdy stát v podstatě oceňuje pozitivní působení církví v různých oblastech společenského života, avšak do jejich vnitřních záležitostí nezasahuje. Zatímco hlavním příjmem například francouzské katolické církve jsou sbírky a dary, v níže uvedených nástinech jsou uvedeny hlavní rysy hospodářského zabezpečení církví v Německu a Rakousku, kde hlavním zdrojem finančních prostředků je církevní daň vybíraná státními orgány nebo samotnou církví. Kromě toho však stát přímo hradí další náklady církví např. v souvislosti s provozem škol a výukou náboženství.

Protože v žádných dvou evropských zemích neexistuje totožná situace v této oblasti a o žádném z uvedených modelů vztahu státu a církví nelze hovořit jako o jediném správném, nemají pochopitelně uvedené studie sloužit jako doporučení k vytvoření stejných podmínek v České republice, nýbrž především pro informaci o zcela odlišných přístupech k církvím ve vybraných zemích.

Financování církví ve Spolkové republice Německo

Jeden z nejspecifičtějších modelů hospodářského zabezpečení církví nalézáme ve Spolkové republice Německo, jedné z hospodářsky nejvýkonnějších zemí Evropské unie. Hlavními rysy tohoto modelu je historická tradice dvou hlavních velkých církví, katolické církve s klasickou organizační strukturou diecézí a farností a evangelické církve, která působí na principu tzv. zemských církví v hranicích jednotlivých spolkových zemí (Landeskirchen).[1] Ke každé z obou velkých církví se hlásí přes 30 % obyvatel. Katolická církev má silnější postavení v jižní části země (bývalá NSR), protestantské vyznání (a celkově nižší religiozita) převládá na severu země (bývalá NDR).

Náboženská svoboda v individuálním i kolektivním smyslu je zajišťována mezinárodními lidskoprávními smlouvami, podrobněji ústavním Základním zákonem (Grundgesetz). Ten mezi platné ústavní normy inkorporoval základ konfesního práva ve znění tzv. výmarské (říšské) ústavy (Weimarer Reichsverfassung) z roku 1919.

Převážně organizační úpravu vztahu náboženských společností ke státu obsahuje v případě katolické církve právo konkordátní (konkordát uzavřeným Svatým stolcem s Německou říší ze dne 20. 7. 1933, tzv. Reichskonkordat, a řada úmluv s jednotlivými spolkovými zeměmi) a smlouvy s jednotlivými zemskými nekatolickými církvemi.

Německý model, zohledňující pozitivní působení náboženských společností ve společnosti, je charakteristický důrazem na kooperaci mezi církvemi a státem, při zachování třech základních zásad: náboženské neutrality státu, tolerance vůči náboženským směrům a odstupňované parity, tedy rovného zacházení se všemi církvemi, avšak s ohledem na jejich význam. Ideologická neutralita veřejné moci však nebrání spolupráci v těch sférách lidské společnosti, kde mají církve i stát společné zájmy. Jedná se především o oblast sociální, zdravotnickou, kulturní a charitativní.

Důležitou sférou, kde stát a církev kooperují je oblast církevního školství a výuka náboženství na veřejných školách jako řádného předmětu. Za obsah předmětu odpovídají církve, veřejné školství je však zcela organizováno státem. Církvím je rovněž zaručeno např. vzdělávání bohoslovců na teologických fakultách v rámci státních (veřejnoprávních) univerzit, kdy obsah výuky je rovněž určován církvemi. Právem (povinností) církví je též zajišťovat duchovenskou službu v armádě, nemocnicích a věznicích.

Významné církve požívají status právnických osob veřejného práva. Toto postavení jim přináší právo vybírat církevní daň na základě občanských daňových listin podle ustanovení zemského práva, tedy v praxi prostřednictvím státních orgánů daňové správy. Podmínky výběru daně dále upravují jednotlivé spolkové země samostatnými zákony (Kirchensteuergesetz). Hospodářské zabezpečení církví je v německém modelu založeno právě na církevní dani, neboť příjmy z ní tvoří u většiny církví 60 – 85 % rozpočtu.

Základní struktura příjmů církví v Německu:

1) Daňové úlevy – osvobození církví od řady daní, daňově jsou zvýhodněni dárci.

2) Církevní daň (Kirchensteuer) a církevní poplatek (Kirchgeld)

3) Státní subvence a dotace – především účelové dotace na provoz sociálních a obecně prospěšných zařízení, které mohou pobírat i necírkevní provozovatelé. Náhrady za povinnou výuku náboženství. Provoz církevních nemocnic je zařazen do systému veřejného zdravotního pojištění.

4) Státní dávky (Staatsleistungen) – mající charakter náhrady škody za zestátnění církevního majetku před rokem 1918

5) Příjmy z vlastní činnosti – poplatky za služby, zejm. sociální, příjmy ze správy vlastního majetku, fondy, beneficia, obročí.

6) Dary a sbírky – ze soukromých zdrojů

Církevní daň

Církevní daň (Kirchensteuer) je vypočítávána z daně z příjmu členů církví a je vybírána prostřednictvím německých finančních úřadů. Církve tuto daň vybírají na základě čl. 137 Výmarské ústavy. Protože má v hospodaření církví zásadní význam, uveďmě její podrobnější charakteristiku.

Vypočítává se z částky odváděné jako daň z příjmu (Kircheneinkommensteuer), resp. daň ze mzdy (Kirchenlohnsteuer), ale zákonem je možno zvolit i jiný způsob výpočtu. Variantou církevní daně jako zdroje příjmu především místních církví je v některých spolkových zemích Kirchgeld, jehož výše bývá v různých zemích rozdílná a který není vázán na platbu daně z příjmů, pokrývá tedy i neplátce daně. Tzv. zvláštní Kirchgeld se navíc uplatňuje u manželů, z nichž jeden není daňovým poplatníkem církevní daně. Příslušníci židovských obcí odvádějí poplatek odpovídající církevní dani tzv. kultussteuer.

Poplatníkem církevní daně je každý člen oprávněné církve či náboženské společnosti, jejichž příslušnost je za tímto účelem evidována. Zbavit se daňové povinnosti může poplatník formálním úkonem vystoupení z církve (Kirchenaustritt), zpravidla před příslušným úřadem nebo soudem. Informace o vystoupení z církve je zaznamenána jak do církevních, tak do státních registrů daňových poplatníků.

Výši daňové sazby určují samotné církve prostřednictvím svých orgánů (zpravidla zemské synody u protestantských církví, rady jednotlivých diecézí u katolické církve). Prostřednictvím daňových zákonů jednotlivých zemských parlamentů jsou rozhodnutí církevních orgánů právně závazná. Církevní daň je plnohodnotnou daní podle daňového práva, kterou je možno vymáhat prostřednictvím nástrojů státní moci. Na druhou stranu není církev povinna církevní daň vybírat. Za zaměstnance odvádí církevní daň jejich zaměstnavatel, a to zálohově, podobně jako zálohu na daň z příjmu.

Církevní daň je vybírána ve prospěch většiny oprávněných církví prostřednictvím zemských finančních úřadů. Je v zásadě možné, aby si každá oprávněná církev vybírala církevní daň vlastním úředním aparátem. Jako úhradu nákladů spojených s výběrem církevní daně prostřednictvím státního aparátu odvádí oprávněné církve státu částku kolem 3 % z vybrané sumy.

Církevní daň je stanovena jako přirážka k dani ze mzdy nebo z příjmu procentní sazbou ve výši 8 – 9 % částky odvedené jako daň ze mzdy nebo z příjmu. Zároveň bývá stanoven i daňový strop, např. 3 % z celkových zdanitelných příjmů. Jednoduchý příklad výše církevní daně nalezneme v níže uvedené tabulce, která obsahuje i určité daňové úlevy zohledňující počet dětí.

Hrubý měsíční příjem

Svobodný

Ženatý

Ženatý, 1 dítě

Ženatý, 2 děti

Církevní daň

Církevní daň

Církevní daň

Církevní daň

€ 1.000

€ 1,16

-

-

-

€ 1.500

€ 11,29

-

-

-

€ 2.500

€ 36,44

€ 12,25

€ 3,49

-

€ 3.500

€ 65,71

€ 36,69

€ 25,39

€ 14,67

Největšími negativy německého modelu je podle jeho kritiků přílišné provázání církve a státu, zvláště s ohledem na mechanismus výběru církevní daně prostřednictvím finančních úřadů. Na obhajobu tohoto modelu je nutno uvést, že je podstatný rozdíl mezi případem, kdy stát církve přímo subvencuje a situací, kdy pouze vybírá peníze církve jejím jménem (a za úhradu). Pro církve je tento způsob výběru výhodnější než vytváření vlastního administrativního aparátu, který by představoval výrazně vyšší náklady a pravděpodobně i nižší efektivitu výběru (jak je patrno např. v Rakousku). Ačkoliv se většina Němců hlásí k některé z církví, jež je financována z církevní daně, v praxi daň odvádí (z různých důvodů) přibližně 35 % obyvatel. Přesto tento stav církve označují za spravedlivý, neboť jí jsou zatíženy pouze osoby schopné platit. Zároveň se jedná o zdroj příjmů relativně stabilní a předvídatelný, což umožňuje i dlouhodobé finanční plánování. Snaha vyhnout se placení této daně rovněž vedla i k účelovému vystupování z církví.

Pro názornost uveďme strukturu příjmů diecéze Špýr (Speyer) pro rok 2007. Diecéze má celkem 1 400 000 obyvatel, z čehož je přibližně 600 000 katolíků[2]. Celkový rozpočet dosahuje zhruba € 120 000 000, příjem z církevní daně z toho činí přibližně 85 %.

Financování církví v Repubice Rakousko

Pro Rakousko je především charakteristické, že naprostá většina obyvatel se hlásí ke katolické církvi. Podle sčítáni lidu z roku 2001 je více než 73 % Rakušanů členy katolické církve. Od roku 1971 však poměr katolíků ve společnosti výrazně poklesl z někdejších 87.2 %. Každopádně pouze přibližně jedna třetina z nich navštěvuje bohoslužby pravidelně. K poklesu věřících ve společnosti došlo i u protestantských církví, podíl luteránů klesl z přibližně 5.7 % na současných 4.7 %, podíl evangelíků helvétského vyznání z 0.3 % na 0.2 %.

Po staletích úzkých vazeb habsburské monarchie na katolickou církev, kdy mocenský aparát státu zasahoval do naprosté většiny církevních záležitostí, je nynější postavení církví charakterizováno heslem „svobodné církve ve svobodném státě“.

V kurzu separace „oltáře a trůnu“ nastoleném předlitavskou prosincovou ústavou z 21. prosince 1867, která zajišťovala církevní autonomii v interních záležitostech, pokračovala mezinárodní smlouva z 10. září 1919, podepsaná v St.-Germain-en-Laye. Současná rakouská spolková Ústava z roku 1920 uvedené dokumenty inkorporovala článkem 149 do právního řádu Rakouské republiky s příslušnými změnami se silou ústavních zákonů.

Pro celkové právní a hospodářské postavení církví je důležitý zákon č. 68/1874 ř.z. ze dne 30. 5. 1874 o uznávání náboženských společností. Stanovuje především základní náležitosti a podmínky procesu státního uznání (gesetzliche Anerkennung). Akt státního uznání je učiněn státním orgánem (ministerstvem) a má pro náboženskou společnost řadu právních následků. Stává se právnickou osobou veřejného práva (Körperschaft öffentlichen Rechts), přičemž tento status s sebou nese výhody a oprávnění při veřejném působení např. v ozbrojených silách nebo v nemocnicích, které jiné náboženské organizace nepožívají. Pro financování a hospodářské zabezpečení církví je především důležité oprávnění zajišťovat náboženské vzdělávání na státních školách, právo zvát do země zahraniční náboženské pracovníky, duchovní, misionáře a učitele, získávat prostředky z veřejných rozpočtů na financování církevního školství a požívat též zvýšené ochrany svého majetku před zestátněním/sekularizací. Státem uznané církve podle Anerkennunggesetz jsou tedy vybaveny největším rozsahem práv, které stát náboženským organizacím zajišťuje.

Konkordát mezi Rakouskem a Svatým Stolcem uzavřený v roce 1933 přinesl další záruky nezávislosti katolické církve na státní moci, pravidla pro výchovu a vzdělávání kněží, výuku náboženství na školách, provozování vlastních církevních škol, poskytování duchovních služeb v ozbrojených silách, režim náboženských svátků jako svátků státních, a v neposlední řadě i hospodářskou nezávislost církve s příslibem státního spolufinancování církevního školství.

Příchod nacistického režimu a „anšlus“ Rakouska k Německé říši 12. března 1938 znamenal nové okleštění náboženské svobody a vypovězení konkordátu s Rakouskem, přičemž účinnost konkordátu uzavřeného Svatým stolcem s Německou říší ze dne 20. 7. 1933 (Reichskonkordat) nebyl na Rakousko rozšířen. To znamenalo omezení aktivit katolické církve jako takové i jejích spolků, organizací a škol. V roce 1939 zavedl nacistický režim, ve snaze podmanit si církev ekonomicky, zásadní prvek hospodářského zabezpečení církví v Rakousku – církevní příspěvek[3] (Kirchenbeitrag), který měl zajišťovat financování církví z prostředků věřících a byl samotnými církvemi vybírán. Ten zůstal dodnes hlavním zdrojem příjmů katolické církve.

Tento systém církevního příspěvku – daně, související s veřejnoprávním postavení státem uznaných církví a náboženských společností, umožňuje církvi větší nezávislost na státu, než například výběr církevní daně (Kirchensteuer) v Německu, kde je výše církevní daně mechanismem svého výpočtu úzce navázána na daň ze mzdy či daň z příjmu odváděné státu. V Německu má Kirchensteuer veřejnoprávní povahu, zatímco církevní příspěvek v Rakousku nikoliv a není ani spravován státním aparátem. Na základě zákona o církevním příspěvku z roku 1939, si církev v určité součinnosti se státem příspěvky vybírá sama. Případné nesplnění příspěvkové povinnosti ze strany poplatníka není sankcionováno ze strany státní daňové správy (finančních úřadů), nýbrž je částka vymáhána soukromoprávní cestou u obecných soudů s následným případným výkonem rozhodnutí soudním exekutorem.

Poplatníkem příspěvku je plnoletý člen příslušné církve, a to případně ještě tři měsíce po vystoupení z církve. Členem církve se v případě křesťanských denominací stává křestem. V případě úmrtí končí příspěvková povinnost v měsíci úmrtí. Zvláštní výpočet církevního příspěvku je stanoven pro manžele, řešena je situace manželů z různých církví apod. Výše církevního příspěvku je stanovena příslušnou církví.

V každé z diecézí je několik výběrčích míst (Kirchenbeitragstelle). Výše církevního příspěvku je stanovena vždy pro celý administrativní obvod diecéze. Přestože každá z diecézí si může určit vlastní sazbu církevního příspěvku, je patrná snaha o jednotný postup na celém území Rakouska. V případě katolické církve tvoří aktuálně nominální sazba církevního příspěvku 1,1 % ze zdanitelného příjmu, po zohlednění odečitatelných položek a uplatnění odvodového stropu činí příspěvek v praxi méně než 1 procento ze zdanitelného příjmu.

Příklad výpočtu církevního příspěvku v roce 2007 v Horních Rakousích:

Příklad výpočtu církevního příspěvku 2007

Základ daně

EUR 22 100,00

Příspěvek v sazbě 1,1%

EUR 243,10

Všeobecný odpočet

EUR -47,00

Mezisoučet

EUR 196,10

Odpočitatelné položky

Manželský odpočet

EUR -31,00

Odpočet 2 děti

EUR -32,00

Rodinný odpočet

EUR -16,00

Výsledný příspěvek

EUR 117,10

Vyvázání se z povinnosti platit příspěvek je možné vystoupením z církve (Kirchenaustritt), které se formálně provede před příslušným úřadem (Bezirkshauptmannschaft), případně před magistrátem (u statutárních měst).

Současný systém díky obtížné administraci vede podle mnohých názorů prezentovaných v rakouských sdělovacích prostředcích k nízké efektivitě a relativně vysokým ztrátám při výběru.

Dalšími zdroji příjmu církví v Rakousku jsou:

  • Poplatky za administrativní úkony (matriční výpisy apod.), stipendia na mešní intence apod.
  • Pravidelné sbírky v kostelech a dary věřících
  • Přímé platby z veřejných rozpočtů (na základě konkordátního práva), které mají kompenzovat zrušené instituty financování (patronáty) nebo zabavený majetek. Katolická církev získává od státu příspěvek ve výši € 13 953 184 (k 1. 1. 2002). Tato částka se postupně zvyšovala od roku 1960.
  • Nepřímé platby z veřejných rozpočtů, např. prostředky na provoz a údržbu teologických fakult v rámci veřejných univerzit, platy učitelů náboženství na veřejných školách, státní financování církevních veřejných škol, státní podpora oprav kulturních památek.
  • Výnosy z vlastního majetku, např. pronájem budov, zisk z hospodaření na pozemcích a v lesích, a zhodnocení kapitálu.
  • Příjmy z drobné činnosti jako jsou společenské akce, farní trhy či burzy
  • Příjmy z nadací
  • Nepřímá podpora prostřednictvím daňových úlev a zvýhodnění (darovací daň apod.)


[1] Menší nezávislé církve nesdružené v Evangelické církvi jsou označovány jako tzv. Freikirchen.

[2] Je tak o něco vetší než arcibiskupství olomoucké nebo biskupství brněnské. Poměr katolíků v obyvatelstvu je přibližně stejný (40%).

sports bettinghttp://www.fullbet.co.uk/free betting tips

[3] Záměrně v tomto textu nepoužíváme termín „církevní daň“, pro zdůraznění odlišností od církevní daně ve Spolkové republice Německo.

Napište komentář

XHTML: Můžete využít těchto tagů: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>