svobodavyznani.cz

Náboženství a právo. Církve v demokratickém právním státě.

Církevní majetek a prvorepubliková pozemková reforma

Přidal Václav Valeš 25. 6. 2008

K otázce církevních restitucí již toho v uplynulých téměř 19 letech od obnovení demokratického systému po listopadu bylo řečeno poměrně hodně, aniž by však na parlamentní půdě došlo k jakýmkoli zásadnímu posunům k řešení tohoto problému, přičemž dva dílčí výčtové restituční zákony z let 1990-1991, tj. zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a Arcibiskupství olomouckého, novelizovaný zákonem č. 338/1991 Sb. nelze považovat za příliš systémové. Kauza „církevní majetek“, o jejíž historických kořenech není pochyb, má po roce 1989 tolik dějství a tak dramatický průběh, že by i režiséři nejzdařilejších nekonečných jihoamerických telenovel zbledli závistí. Navíc projednávání návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, předložený současnou vládou, svědčí o tom, že tento proces rozhodně není u konce a zřejmě jen tak nebude. Nyní tedy k samotnému tématu, svou povahou spíše historicko-právního.

Záhy po převratu v roce 1918 a vyhlášení první československé republiky se majetkových poměrů katolické církve (ostatní církve a náboženské společnosti prakticky žádný větší nemovitý majetek nevlastnily) dotkla pozemková reforma. V poměrně rychlém sledu přijalo v letech 1918-1920 Národní shromáždění ČSR soubor těchto zákonů, které upravovaly její průběh a parametry:

  • zákon č. 32/1918 Sb. z. a n., o obstavení velkostatků;
  • zákon č. 215/1919 Sb. z. a n., o zabrání velkého majetku pozemkového (záborový zákon);
  • zákon č. 330/1919 Sb. z. a n., o Pozemkovém úřadu;
  • zákon č. 81/1920 Sb. z. a n., přídělový zákon;
  • zákon č. 329/1920 Sb. z a n., o převzetí a náhradě za zabraný majetek (náhradový zákon).

Pozemková reforma se týkala tzv. „velkých pozemkových majetků“, jimiž se rozuměly „soubory nemovitostí s právy, která jsou spojena s jejich držením, jestliže výměra náležející v území Československé republiky vlastnicky jediné osobě nebo týmž spoluvlastníkům je větší než 150 ha půdy zemědělské (rolí, luk, zahrad, vinic, chmelnic), nebo 250 ha půdy vůbec“[1], případně i majetku menšího, pokud existovala naléhavá potřeba půdy nebo pokud nestačily pozemky zabrané nebo vyžadoval-li to obecný zájem (§ 14 zákona č. 215/1919 Sb. z. a n.).

Z uvedené definice a z textu záborového zákona nebylo možné dovodit, jakým způsobem bude pozemková reforma aplikována na církevní nemovitý majetek. Nabízely se dvě, teoreticky možná i tři varianty:

  1. pozemková reforma se bude vztahovat na církevní majetek jako celek (teoreticky bylo možné použít zásadu vyjádřenou v can. 1518 CIC/1917 o tom, že jedině papež je vrchním vlastníkem katolického majetku[2])
  2. pozemková reforma bude aplikována na jednotlivé církevní právnické osoby, tj. biskupství, kláštery, farnosti apod.;
  3. zcela hypoteticky se pozemková reforma na církevní majetek nemusela vztahovat vůbec, pokud by ovšem byla uplatněna poněkud pochybná teorie o tom, že jde o zvláštní typ veřejnoprávního vlastnictví, jehož vrchním vlastníkem nebyla vlastně před rokem 1918 katolická církev, ale panovník – v tomto případě by tyto statky mohly být před rokem 1918 podobně jako majetek zemský, okresní a obecní a také pochopitelně státní ze záboru vyloučeny.

Zodpovězení otázky v jakém rozsahu a zda vůbec bude se pozemková reforma dotkne církevního majetku, bylo zcela ponecháno na správním uvážení nově vytvořeného Pozemkového úřadu. Ten bez jakýchkoli pochybností církevní majetek do pozemkové reformy zahrnul jako účelově vázaný majetek, avšak odmítl „princip církve jako jediného právního subjektu. Uplatněno nebylo ani to, že byl církevní majetek pokládán za majetek královské komory. Každý církevní subjekt byl chápán jako samostatný“[3] a jednotlivé právní normy pozemkové reformy na něj byly v tomto smyslu aplikovány.

V historických zemích Koruny vlastnily české církevní právnické osoby před rokem 1918 celkem 234 119 ha půdy, z toho 103 895 ha v Čechách a 130 824 ha na Moravě a ve Slezsku.[4] Pozemková reforma se dotkla nemovitého vlastnictví zhruba 40 katolických církevních právnických osob na území někdejšího Království českého a 20 na Moravě a ve Slezsku[5]. Realizací pozemkové reformy došlo po roce 1919 k převodu „na nové nabyvatele v Čechách 25 837 ha, tj. 25% církevní půdy, na Moravě 11 138 ha, tj. 8,5% církevní půdy, celkem 36 975 ha, tj. 16% církevní půdy“[6].

Církevních statků v záboru ovšem zůstalo daleko více, nebyly ovšem do roku 1938 ani skoro 10 let poté předány novým nabyvatelům. Zde se vyskytly nejasnosti, zda nemovitosti, na něž se vztahoval záborový zákon č. 215/1919 Sb. z. a n., jsou nadále ve vlastnictví církve (resp. původního vlastníka) nebo československého státu. To opět žádný právní předpis neřešil a touto problematikou se nakonec zabýval Nejvyšší správní soud ČSR, který judikoval, že „samotným zabráním nemovitostí podle zákona č. 215/1919 nenastává již jejich právní převod (nabytí titulu podle § 424 o. z. o.) ve prospěch státu“[7] a že „dosavadní vlastník zabraného majetku není omezen v právu zcizení a pronájmu, tedy nejdůležitějších právních jednání majitele“[8].

Výši náhrady za zabraný a přidělený nemovitý majetek pak upravoval zákon č. 329/1920 Sb. z. a n. (náhradový zákon). Podle tohoto právního předpisu náležela za převzatý pozemkový majetek „cena jeho vyplývající z průměru cen docilovaných v letech 1913 až 1915 při prodeji statků z volné ruky v rozloze přes 100 ha“[9], přičemž jedna rakousko-uherská koruna odpovídala jedné koruně československé. Netřeba dodávat, že vzhledem k válečné a poválečné inflaci byli tímto opatřením bývalí pozemkoví vlastníci hrubým způsobem finančně poškozeni.

Další nejasnost vyvstávala ohledně patronátních práv ke katolickým kostelům, které byly spojeny s vlastnictvím statků zabraných při pozemkové reformě. Po zániku vlastnického práva původních vlastníků, většinou šlechticů a podnikatelů, z žádného právního předpisu nevyplývalo, kdo je jejich nástupcem v právech a povinnostech vyplývajících z patronátu. Nový vlastník? Pozemkový úřad a tudíž stát? Nebo patronátní práva (a s nimi spojené povinnosti) zcela zanikla? Mimo jiných této otázce věnoval pozornost historik Josef Pekař, který se obrazně ideových původců pozemkové reformy ptal, jak bude postaráno o to, „aby chrámy, z nichž nejeden je ozdobou kraje a k nimž ve zvýšené míře obrací se zájem historický nebo historicko-umělecký, byly zachovány budoucnosti? Budou se o ně starat domkářské a chalupnické malopodniky, v něž má být kvetoucí velkostatek rozdělen?“[10] Podle jednoho z judikátů Nejvyššího správního soudu nemohl Pozemkový úřad, přidělující novým vlastníkům nemovitostí zabraných původním vlastníkům, „zatížit patronátními břemeny, jež vázla až dosud na celém zabraném statku“[11]. Bylo závažnou chybou pozemkové reformy, že tuto palčivou otázku po celou dobu existence první republiky ponechala otevřenou.

Pro aktuální vztah mezi státem na straně jedné a církvemi a náboženskými společnostmi na straně druhé je velice významné, že první československá republika zahrnutím církevních nemovitostí do pozemkové reformy výslovně uznala rovnost církevního s ostatními druhy soukromého vlastnictví. Uplatněna tedy nebyla teorie, že církevní majetek má veřejnoprávní status, že jeho faktickým vlastníkem je stát a ten jej tedy může kdykoli církvím bez náhrady odebrat. Tato myšlenka byla a dodnes je spojena se jménem kontroverzního profesora Antonína Hobzy, nijak se ve svých dílech netajícího nenávistí ke katolické víře a církvi, přičemž v 50. letech 20. století při zmanipulovaných procesech s vrcholnými představiteli katolické církve. Nutno ovšem přiznat, že i Hobza ve své učebnici církevního práva z roku 1936 (Úvod do církevního práva), kterou napsal spolu s Josefem Turečkem, se od tvrzení, totiž že veřejná správa je vlastně faktickým vlastníkem církevního majetku, poněkud distancoval.[12]Pokud by se totiž stát skutečně považoval za majitele církevních statků, byl by tento majetek nepochybně z režimu záborového zákona (č. 215/1919 Sb. z. a n.) zcela vyňat, podobně jako nemovitosti ve vlastnictví státu, zemí, okresů a obcí[13]. Jinak řečeno, „kdyby nebylo církevního majetku jako majetku ve vlastnictví té které církve, nebylo by třeba, ba ani nebylo by lze jej církvím odnímat, což se dělo a což ani zpochybněno být nemůže.[14]Důležitý je tu i fakt, že za majetek, jehož se týkala prvorepubliková pozemková reforma, byla vyplacena určitá náhrada, byť – jak již bylo uvedeno – její výše nebyla adekvátní. Představa, že by stát vyvlastňoval sám sobě církevní majetek, jehož by vlastně byl vlastníkem, a ještě si za to sám sobě nebo církevním právnickým osobám vyplatil náhradu, je poměrně absurdní.

Závěrem bych pouze uvedl, že není určitě možné zpochybnit, že v období první československé republiky, k jejímž dobrým tradicím se hlásí i ČR v preambuli své ústavy, platil pro církevní majetek určitý omezující režim, nastavený již v dobách zaniklé habsburské monarchie (zákon č. 50/1874 ř. z., o zevních poměrech církve katolické, nařízení ministerstva kultu č. 162/1860 ř. z., o zcizení a zatížení katolických kostelů, obročí a duchovních ústavů, nařízení ministerstva spravedlnosti č. 175/1860 ř. z., o zcizení a zatížení katolických kostelů, obročí a církevních ústavů). Právo církevních právnických osob při nakládání s nemovitostmi tak sice zůstalo po celou dobu existence první republiky poněkud omezeno, ne však zcela vyloučeno, přičemž majetek ve vlastnictví katolické církve v letech 1918-1938 podléhal „zvýšenému státnímu dozoru (…) podstatně více a častěji než u majetku jiných církví a náboženských společností“[15]. Důvodem pro tato opatření byla v první řadě snaha státu, aby se církevní majetek nezmenšoval a aby nadále složil kultovním a obecně prospěšným účelům. Navíc z určitého omezení vlastnického práva církví k jejich nemovitému majetku nelze dovozovat, že jim vlastně nepatřil. Podle teorie práva se totiž vlastnické právo neodvozuje od dispozičního, ale přesně naopak, proto omezením dispozičního práva pochopitelně nezaniká[16].

Tvrzení, že nemovitý majetek je církevním právnickým osobám pouze svěřen, že s ním nemohou disponovat a že fakticky patří státu, se sice ojediněle vyskytovalo (a vyskytuje se daleko hojněji v současnosti, paradoxně ovšem nikoli v letech 1948-1989, kdy právní teorie i praxe se jednoznačně shodovaly na jeho soukromoprávním charakteru)[17], neopíralo se však po celou dobu trvání první československé republiky o žádný právní předpis ani o praxi, byť při provádění pozemkové reformy k jejímu uplatnění jistě byla vhodná příležitost.


[1] § 2 zákona č. 215/1919 Sb. z. a n.

[2]can. 1518 CIC/1917: „Romanus Pontifex est omnium bonorum ecclesiasticorum supremus administrator et dispensator.“

[3] Kárník, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938). Díl první. Praha, Libri 2003, str. 472

[4] srov. Kalný, Mojmír. Církevní majetek a restituce. http://www.obcinst.cz/clanek.asp?id=520

[5] Pozemkovou reformou byly dotčeny následující církevní právnické osoby (s uvedením statků v jejich vlastnictví):

Čechy: Arcibiskupství pražské (Dolní Břežany, Dobřejovice, Louňovice, Onšov, Rožmitál pod Třemšínem, Nový Rychnov, Červená Řečice), Biskupství Hradec Králové (Chrast), Biskupství Litoměřice (Křešice-Třeboutice, Stvolínky), Česká náboženská matice (Nejdek, Pařidla-Svinčice), Česká provincie řádu augustiniánů (Stránka), Děkanství ve Zlonicích (Uhy), Dómní děkanství Litoměřice (Knínice), Kanonie premonstrátů Praha-Strahov (Horoměřice, Hradištko, Velká Chyška a Smilovy Hory, Milevsko, Pátek nad Ohří, Reindlerov, Zduchovice), Karlštejnské kapitulní děkanství (Praskolesy), Katedrální kapitula v Hradci Králové (Skály), Klášter benediktinů Broumov (Broumov, Police nad Metují), Klášter benediktinů Praha-Břevnov (Břevnov, Hrdly, Kladno, Mirešice, Sloupno), Klášter benediktinů Praha-Emauzy (Suchdol, Třebešice), Klášter cisterciáků Vyšší Brod (Vyšší Brod-Komářice), Klášter cisterciáků Osek (Osek), Klášter premonstrátů Teplá (Teplá, Záboří), Klášter premonstrátů Želiv (Želiv), Kolegiátní kapitula Stará Boleslav (Stará Boleslav), Kolegiátní kapitula Praha-Vyšehrad (Horní Beřkovice, Horní Drasty, Kosoř, Větrušice), Kolegiátní kapitula Všech svatých Praha (Choteč), Kongregace bratří Nejsvětější svátosti oltářní (Volšovy), Kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského (rozptýlená půda), Kongregace sester sv. Kříže v Chebu (Palič), Konvent augustiniánů Bělá pod Bezdězem (Víska), Konvent augustiniánů v Dolním Ročově (Dolní Ročov-Líšťany), Konvent dominikánů Litoměřice (Velký Újezd), Konvent dominikánů u sv. Jiljí Praha (Řevnice), Konvent kněží řádu Maltézkých rytířů (Březiněves, Motol), Konvent řádu dominikánů Santa Maria-Rotunda (Čestice), Farnost Nanebevzetí Panny Marie Bavorov (Svobodné Hory), Farnost Nanebevzetí Panny Marie Bohosudov (Unčín), Metropolitní kapitula sv. Víta Praha (Chrášťany, Lešany, Spálené Poříčí, Vraný), Nadační fond arcibiskupského semináře Praha (Sovínky-Krásná Ves), Proboštství Jindřichův Hradec (Jindřichův Hradec), Proboštství sv. Víta Praha (Dejvice, Hostouň, Veltěž, Volyně), Proboštství Vyšehrad (Žitenice), Řád křižovníků s červenou hvězdou Praha (Ďáblice-Hloubětín, Dobřichovice, Klučenice, Starý Knín, Konvářka-Špitálka, Pšov, Slivenec), Řád piaristů (Tursko)

Morava a Slezsko: Arcibiskupský chlapecký seminář Kroměříž (Choryně), Arcibiskupství olomoucké (Hukvaldy, Chvalkovice, Kelč, Kroměříž, Mírov, Mořice-Nezamyslice, Horní Moštěnice, Přestavlky, Svitavy, Vyškov),Biskupství brněnské (Crlice-Žatčany),Arciskupství vratislavské (Javorník),Kanonie premonstrátů Praha-Strahov (Mikulovice-Horní Dunajovice),Kanonie premonstrátů Nová Říše (Nová Říše),Klášter augustiniánů Staré Brno (Staré Brno, Nové Hvězdlice, Šardice),Klášter benediktinů Rajhrad (Rajhrad),Klášter cisterciaček Porta Coeli Předklášteří (Tišnov-Předklášteří),Komenda suverénního řádu Maltézských rytířů Dívčí Hrad (Dívčí Hrad), Komenda suverénního řádu Maltézských rytířů Opava (Malé Hoštice),Komenda suverénního řádu Maltézských rytířů Vávrovice (Vávrovice),Kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského (rozptýlená půda),Konvent dominikánů Znojmo (Tvořihráz-Ratišovice),Metropolitní kapitula Olomouc (Stará Bělá, Velká Bystřice, Haňovice-Slavětín, Libavá),Podpůrný spolek kněží arcidiecéze olomoucké (Dobromilice),Řád křižovníků s červenou hvězdou v Praze (Hradiště sv. Hypolyta),Řád německých rytířů (Bouzov, Bruntál, Kliplák, Dolní Loučka-Sukolom, Štítina),Spolek katolický podporovací arcidiecéze olomoucké (Velehrad),Ústav milosrdných sester sv. Vincence z Pauly (Pačlavice)

(všechny údaje převzaty z knihy: Voženílek, Jan. Předběžné výsledky československé pozemkové reformy. Praha, Rolnické tiskárny 1930)

[6]Kalný, Mojmír. Církevní majetek a restituce. http://www.obcinst.cz/clanek.asp?id=520

[7] Boh. F 9307/38 (3438/35)

[8] Boh. F 9307/38 (3438/35)

[9] § 41 zákona č. 329/1920 Sb. z. a n.

[10] Pekař, Josef. Omyly a nebezpečí pozemkové reformy. Praha, Vesmír 1923, str. 58

[11] nál. č. 7585 ze dne 30. dubna 1925, Boh. č. 3452

[12] Hobza, Antonín – Tureček, Josef. Úvod do církevního práva. Praha, Všehrd 1936, str. 265

[13] srov. § 1 a § 3 písm. b) zákona č. 215/1919 Sb. z. a n.

[14] Kavka, Jan – Kindl, Milan. O nárocích, zejména církevních, mimo restituce. identifikační číslo ASPI (ID): LIT2944CZ

[15] Beran, Karel. Právnické osoby veřejného práva. Praha, Linde 2006, str. 137

[16] Kavka, Jan – Kindl, Milan. O nárocích, zejména církevních, mimo restituce. identifikační číslo ASPI (ID): LIT2944CZ

[17] Hobza, Antonín – Tureček, Josef. Úvod do církevního práva. Praha, Všehrd 1936, str. 267-268; Kindl, Vladimír – Mikule, Vladimír. Právně historická expertiza Univerzity Karlovy v Praze právního postavení tzv. katolického církevního majetku v druhé polovině 19. a ve 20. století na území dnešní ČR, http:// spcp.prf.cuni.cz/dokument/katmaj.htm

Napište komentář

XHTML: Můžete využít těchto tagů: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>